Málokdo z nás je stoprocentně spokojený s tím, jaký je. Všichni máme nespočet vlastností, které nejsou ani dobré ani špatné. Každý z nás prostě nějaký a jedinečný je. S tím se pojí také to, že každý někam patříme. Člověk je tvor společenský a k přežití potřebuje nutně další lidi. Nejde jen o praktickou rovinu přežití. K lidskému životu nutně potřebujeme i komunikaci a vztahy. Ve vzájemném zrcadlení, které ve vztazích prostřednictvím komunikace probíhá, poznáváme sami sebe. Učíme se pojmenovávat předměty a jevy kolem nás a vrůstáme do dovednosti komunikovat a utvářet vztahy. Každý jedinec je se zbytkem lidské společnosti propletený víc, než si většinou dokáže uvědomit a přiznat.
Pokud tyto základní principy slouží ke zdraví a spokojenosti jedince, svět je příjemným místem k žití. Život s sebou nicméně přináší i nepříjemné, bolestivé nebo náročné situace. Zvykli jsme si v průběhu vývoje lidského myšlení posuzovat věci na škále, která má dva konce – dobrý a špatný. Do této linie lze napěchovat v podstatě cokoliv, s čím se setkáme. Odpovídá to základní dichotomii lidských zážitků, které jsou buď příjemné nebo nepříjemné. Od toho pak můžeme odvodit celé naše hodnocení vnějšího světa na dobré a špatné jevy. Je přirozenou lidskou vlastností hodnotit svět kolem nás, dělá to každý z nás, dělá to lidská společnost jako celek. Z toho ale vyplývá, že když se snažíme najít sami sebe a tvoříme si sebeobraz, setkáváme se s pozitivními i negativními reakcemi na nás samotné. Tyto reakce nás formují a pomáhají nám zorientovat se ve světě předmětů a vztahů. V konečném důsledku pak náš sebeobraz odpovídá tomu, jaké reakce jsme zvláště v raném dětství dostávali a jakou spokojenost s námi jsme četli ve vztazích s našimi nejbližšími.
Dospělý člověk má sebeobraz zformovaný díky zkušenostem, které posbíral za celý dosavadní život. S dalšími životními zkušenostmi se sebeobraz dál vyvíjí. Nejcitlivější období pro tvorbu sebeobrazu je rané dětství a dospívání. Tam jsou zážitky ze vztahů s rodinou a vrstevníky silami, které mínění o sobě přímo tvoří. Je nasnadě, že pokud to jsou zážitky příjemné, bude pozitivní i sebeobraz a naopak. Každý z nás si životem nese směs obojího.
U poruch příjmu potravy se často setkáváme s tím, že člověk je v hloubi nespokojen sám se sebou. Jeho sebeobraz je víc o negativním hodnocení než pozitivním. Jeho hodnota je velmi často něčím podmíněna: úspěchem, výkonem, prvenstvím, vítězstvím. S takovou podmíněčnou sebehodnotou je težké být se sebou spokojený. Vždy je tu prostor pro zlepšení, nikdy nejsme u cíle, nikdy nejsme ti úplně první a nejlepší ve všem. Někdy je hubnutí právě to v čem dokáže být mladý člověk ten nejlepší ve srovnání s lidmi v jeho okolí. Srovnání s ostatními je právě to, co dává význam tomu, kdo nebo jaký/jaká jsem. V tomto ohledu pak dává smysl, že pro pozitivní hodnocení a spokojenost se sebou uděláme všechno, co dovedeme včetně potlačení základních tělesných potřeb. Přirozené potřebě se srovnávat s ostatními pak nepřidá realita všudypřítomných obrázků štíhlých, usměvavých a dokonalých lidí. Ti sice nejsou opravdoví v realitě, ale pro tvorbu sebeobrazu to není vlastně až tak podstatné.
Pro uzdravení poruchy příjmu potravy se tedy zaměřujeme zejména na sebeobraz. Lze pracovat s výstižným pojmem sebeúcta1. Vzájemný respekt a autenticita, která je jakousi pravdivostí ve vztazích, vytvářejí tu nejlepší atmosféru k přijetí a pozitivnímu hodnocení křehkého sebeobrazu, takového jakým je: jedinečným, krásným a za všech okolností dostatečně dobrým.
